1. Spěšný vlak do Bradavic

17. srpna 2007 v 13:30 | Felicia |  Z Ontaria do Bradavic
Drahý Rexi,
vím, že potrvá několik dní, než k Tobě tenhle dopis dorazí, avšak cítím nutkavou potřebu Ti napsat, že je právě 1. září a já se chovám jako nedočkavá husička, co má nastoupit do prváku. Pamatuješ, jak jsem byla vykulená, když jsme se poprvé potkali na Ontarijské? Nebo spíše nad Ontarijskou? Celá škola si o mně šuškala ještě hodně dlouho. Víš, jak nesnáším vodní víry.
Ale zpět k věci. Chci, abys věděl, že teď už sedím ve vlaku, který mě dopraví do školy. Myslela jsem, že pověstné Bradavice budou mít poněkud... no, zajímavější způsob dopravy. Vím, že teď se asi šklebíš, protože si říkáš, že přeprava vlakem je až moc snadná. Ale přísahám, že Tě zakleju, jestli se mi budeš ještě jednou smát, že se bojím ontarijského víru. Vážně to nesnáším. A mimochodem, jestli mi odepíšeš, že ses při čtení tohohle dopisu náramně bavil, přísahám, že ti příště po Persefoně pošlu balík s bílou myší s červenýma očima, jakou seženeš za pár šupů v každém mudlovském zverimexu. I když opravdu nevím. Možná, že by k Tobě do školy živá ani nedorazila. Ne snad, že bych se bála, že by ji Persefona cestou snědla, to ne. Jen mám trochu obavu, jestli by ta malá chlupatá chudinka vydržela tak dlouho bez pitné vody. Přeci jen, cesta z Bradavic k Ontariu není nejkratší.
A myslím to smrtelně vážně! Jestli se okamžitě nepřestaneš šklebit, tak Ti tu myš fakt pošlu!
Ach jo. Vím, že ses těšil na zajímavější a hlavně delší román, jak jsi ode mě zvyklý, ale musím tě zklamat. V kalamáři mi dochází inkoust a nechce se mi kramařit věci v batohu. Trvalo mi dvě hodiny a osmadvacet minut, než se mi povedlo tam naskládat vše, co budu potřebovat v Bradavicích, plus všechny mé osobní věci. Navíc je skoro jedenáct. Nepočítám, že tohle kupé vydrží prázdné ještě dlouho, protože na nástupišti je vidět ještě spousta studentů. Zajímalo by mě, s kým se tu seznámím.
Myslíš, že tu budou také tak zajímaví lidé jako na Ontarijské?
Zdraví
Tvoje Wala

Složím dopis do úhledného malého obdélníčku, který vložím do připravené obálky ležící vedle mě na polstrovaném sedadle. Obálku zapečetím pečetí s mými iniciálami, které na ni vykreslím hůlkou. Je to zdobně vyvedené dvojité vé spojené a ladně přecházející v em, začáteční písmeno mého příjmení. Na zadní stranu obálky pak napíšu - dám si na tom pořádně záležet jako vždy - úhledným písmem jméno Rexford Wyatt.
Teprve pak se uráčím použít něco, co používám už od základní školy, mudlovské školy, abych byla přesná. Je to taková malá červená věc, nevím přesně, jak se jmenuje, ale říkám jí procvakávačka. Stačí zmáčknout páčku a vybroušená tyčka jako nůž prořízne papír - stejně jako pergamen - jako nic. Udělá v něm malé souměrné kolečko, kterým pak provléknu kožený řemínek přivázaný k pravé noze Persefony. Pro jistotu pak ještě zajistím obálku kouzlem odpuzujícím vodu, políbím Persefonu pro štěstí a vypustím ji z okna stále stojícího bradavického expresu ven.
Pár lidí se po bílé sovici s černými flíčky ohlédne, ale evidentně je Persefona nezaujme dost na to, aby si na ni začali ukazovat. Konečně, tohle je kouzelnické nástupiště. Jak by ne. Lidé jsou tu na sovy zvyklí, třebaže v Anglii se asi moc sovic sněžných běžně nevyskytuje. Persefonu mi dal Rex k mým čtrnáctým narozeninám jako dárek na usmířenou, když jsem se vzpamatovala z nehody, kterou neměl na svědomí nikdo jiný než právě Rex, samozřejmě. Přidal mi tenkrát do čaje trochu kapek z pokusu o jakýsi dryák z žaberníku, díky kterému jsem strávila dva dny na ošetřovně v obrovské nádrži s vodou, než se slečně Thonquinnové konečně podařilo přijít na to, jak zvrátit jeho účinky. Nemluvila jsem tehdy s Rexem dva měsíce a pár dní k tomu, než se rozhodl odčinit svůj prohřešek Persefonou.
A i potom to bylo trochu na nože - ale aspoň jsme spolu zase mluvili.
Podívám se na posuvné dveře kupé, ve kterém jsem se uvelebila. Vybrala jsem si místo až na samém konci vlaku - sama nevím proč. Možná proto, že mi přišlo nemístné sednout si někam doprostřed vlaku a narušit tak strukturu již spřátelených skupin bradavických studentů. Každopádně i přes to, že jsem si to svým způsobem přála, si začnu připadat podivně zklamaně, když se vlak dá do pohybu a já stále sedím v prázdném kupé. Nakouknou sem sice dva kluci, jeden s hnědými vlasy, druhý zrzek, ale když zjistí, že tu sedím, zase někam zmizí. Trochu se mě to dotkne, ale nakonec si řeknu, že jen hledali místo pro soukromou konverzaci a nechtěli, aby je přitom poslouchaly nějaké další cizí uši.
Minuty ubíhají a já zírám z okna, jak se zastavěná scenérie Londýna pomalu mění ve vesnickou krajinku s poli a loukami. Na obloze se skví několik bílých oblaků připomínajících velký chumel zářivě čisté vaty. Dívám se na ně a přemýšlím, co teď asi dělá Rex. Touhle dobou je už nejspíš ve škole a ždímá si uniformu. Vážně nevím, koho to napadlo postavit Ontarijskou střední školu pro mladé čarodějky a kouzelníky na dně Ontaria. I když - proč by se asi jinak jmenovala Ontarijská?
Zrovna když proklínám Rexe za to, jak se určitě šklebí při vzpomínce na mojí panickou hrůzu z každoroční prvozářijové cesty do školy, vytrhne mě z přemýšlení hlasitý skřípavý zvuk. Otočím hlavu ke dveřím kupé, o které se opírá očividně uřícená a docela jistě i pěkně dopálená zrzka.
Podívá se na mě a přimhouří oči. To trvá ale jen asi vteřinu. Pak se dívka zatváří trochu uvolněněji a protočí oči. Aniž by se ptala, posadí se na sedačku naproti mně. Pak řekne: "Ahoj. Hele, nebude ti vadit, když se tu na chvilku schovám, že ne?"
Nakrčím obočí, ale zavrtím hlavou. Zrzka se předkloní a opře si lokty o kolena. Už se stihla převléknout do školní uniformy, pokud se ovšem tomuhle dá říkat uniforma. Než si zvyknu na tyhle hábity, asi mi to pár dnů potrvá. Kéž by tady zavedli pohodlné ontarijské oblečení.
"Já jsem Lily Evansová," promluví na mě po chvíli. "Tebe jsem tu ale ještě nikdy neviděla. Jsi nová? Jak se jmenuješ?"
"Wala Mallowanová," odpovím jí. "A máš pravdu. Jsem tu nová. Přestupuju z Ontarijské střední."
"Odkud?" Lily se na mě překvapeně podívá.
"Ontarijská střední škola pro mladé čarodějky a kouzelníky. To je v Kanadě. Nebo napůl v Kanadě," pustím se do vysvětlování. "Postavili ji uprostřed Ontaria."
"Na Ontariu jsou nějaké ostrovy?" vyzvídá Lily a zvědavě si mě měří.
Zavrtím hlavou. "Ne. Ontarijská je pod vodou. Chrání ji velká kopule. Mám pocit, že kouzlo, které ji drží pohromadě, zná jenom ředitelka Vannaderová."
Potom obě ztichneme. Lily Evansová si mě zvědavě měří, ale už se na nic neptá. Je to moc hezká holka s těmi zrzavými vlasy a zelenýma očima. Na nose má pár pih, ale to jí na kráse vůbec neubírá.
Nakonec to nevydržím a prolomím ticho: "Slyšela jsem, že v Bradavicích jsou čtyři koleje."
"To jo," souhlasí Lily. "Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel."
"Do které chodíš?" zeptám se jí.
"Já?" opáčí Lily, jako by s námi byl v kupé ještě někdo. "Do Nebelvíru. Je to skvělá kolej." Poslední větu doprovodí menším úšklebkem, který ale rychle zmizí.
"Povíš mi o nich něco?" nepřestanu se zajímat.
Lily se opře zády o polstrování a pokrčí rameny. "Nevím co, snad jen... Možná to, co vždycky říká Moudrý klobouk. Do Nebelvíru se dostanou většinou ti, co mají velké srdce, odvahu a tak Do Mrzimoru většinou přijdou pracovití lidé a do Havraspáru intelektuálové."
"A co Zmijozel?"
"To není moc sympatická kolej. Její studenti jsou často namyšlení, dělají podrazy a podobně. Ale ty vypadáš fajn. Nemyslím, že skončíš ve Zmijozelu."
Pokrčím rameny. "To já nevím. My na Ontarijské takovéhle koleje nemáme."
"Ne?" Lily se na mě překvapeně podívá.
"Ne," odvětím. "Máme tam několik křídel s chlapeckými a dívčími ložnicemi rozdělenými podle ročníků. Slyšela jsem, že v Bradavicích dostáváte body pro kolej, abyste mohli vyhrát školní pohár. My dostáváme body sami za sebe a na konci roku je do pamětní desky v hlavním atriu vyryto jméno nejlepšího žáka roku. Mezi ročníky se nerozlišuje."
"Jak je ten seznam dlouhý?" zeptá se Lily a nakloní hlavu na stranu, jako by se chtěla podívat z okna - očima však ode mě neuhne.
"Zatím je na něm sto třicet sedm jmen." Pokrčím rameny. "Ontarijská je v porovnání s Bradavicemi novorozenec."
Tímhle vyčerpám další téma. Lily zakloní hlavu a opře ji o stěnu kupé. Nahlas si povzdychne a zazírá ke stropu. Zajímalo by mě, co se jí asi honí hlavou. Nějak mi však přijde nemístné se jí na to vyptávat. Mamka mě varovala, abych si v Bradavicích dávala pozor na pusu, že prý to tady na ostrovech chodí kapku jinak, než jak jsem zvyklá z Kanady.
Podívám se ven z okna. Dole pod kopcem, na kterém jsou postaveny koleje, se rozprostírá svěže zelený les. Vůbec nevypadá tak, jak by měl po horkém létu vypadat, ale to je, napadne mě, nejspíš tím, že tady jsem v Anglii a ne doma v Meareville.
Zalétnu očima k obloze. Persefona je už nejspíš u pobřeží. Jestli dobře počítám, za chvilku už bude plachtit nad širým oceánem. Bože... možná že jsem to přece jenom měla vzít oklikou přes mudlovskou poštu - co když k Ontariu ani nedoletí?
"Hele, vrať se, Evansová."
Stočím pohled ke dveřím, kde se zničehonic objeví štíhlá vysoká postava s černými delšími vlasy a bouřkově šedýma očima, kterýma propaluje Lily od hlavy až k patě.
"Ani mě nehne." Lily si založí ruce na břiše.
"Ale no tak, Evansová. Co ti zase přelítlo přes nos? To s tím chceš začínat už první den ve škole?"
"Přesně tak."
S nakrčeným obočím sleduju Lily, jak se snaží úsečně odpovídat tomu klukovi na všechno, na co se jí ptá. Nejspíš to bude nějaký její kamarád, se kterým se už stačila pohádat. Proč by jinak vletěla ke mně do kupé?
Kluk jenom pokrčí rameny a zmizí v chodbě vlaku úplně stejně, jako se předtím objevil - jako duch.
"Kdo to byl?" zeptám se, protože mi zvědavost nedá.
Lily ohrne nos i nade mnou. "Black," řekne stručně.
Znovu nakrčím obočí. "Black?"
Lily protočí panenky a rozhodí ruce. "Podívej, jestli je radno se s někým v Bradavicích nebavit, je to určitě Black a jeho banda. Až na Remuse. Ten je docela fajn. Ale Black a Potter, těm se radši vyhni, a když to někdy nejde, zkus je ignorovat."
Podívám se zpátky na otevřené dveře, které nechal kluk jménem Black bůhvíkde za sebou. Asi jsem se spletla, tohle určitě nebude Lilyin kamarád. Sice neřekl ani jednou prosím, ale nevypadal zas tak strašně, jak ho popisovala Lily. Určitě přehání.
"A co dělají tak hrozného, že je nesnášíš?" zeptám se. Lily po mně ale jen šlehne nesmlouvavým pohledem a upře oči na krajinu ubíhající za oknem. Pochopím, že tohle je konec naší diskuse.
Taky nakonec upřu pohled ven, na oblohu s několika bílými nadýchanými mráčky, které pozoruji s nepolevujícím nadšením. Na Ontarijské, když jsem se podívala z okna, jsem mohla vidět tak maximálně vnitřní stranu kopule a pár slunečních paprsků prosvítajících skrze vodní hladinu až ke škole. Pohled na oblohu, ať už byla bezoblačná, nebo zatažená, hrozící bouří, byl pro mě něčím posvátným, o čem jsem mohla spoustu let jen snít. Vlastně většina Ontarijských studentů považovala oblohu za něco fascinujícího. Někdo dokonce ani nechápal, jak je možné, že kromě vzduchu a vodní páry se nad zemí nerozprostírá už nic kromě nekonečného vesmíru. Všichni jsme ze školy zvyklí, že je nad námi vždycky ještě něco, kromě oblohy. Něco modrého a značně mokrého.
Cesta do školy ubíhala pomalu. Minuty se měnily v hodiny a Lily na protějším sedadle pozvolna usnula. Nebudila jsem ji. Proč taky? Poledne minulo odpoledne, které se pozvolna přehouplo k večeru. Modrá obloha dostala nafialovělý odstín a na západě začínalo nebe zlátnout a oranžovět. Spodní strany mraků teď byly jasně oranžovo růžové. Nemohla jsem od toho odtrhnout oči. Kam se na tohle hrabou kouzla, co se učíme ve škole? Tohle je kouzelné.
Ale duhová scenérie na obloze brzy pominula. Zářivé barvy se změnily v jakousi modrofialovou, ve které čím dál víc převažovala modrá, až se nakonec přehoupla v krásné temné indigo. Ještě chvíli jsme jeli pod tou temnou oblohou, když pak vlak začal zpomalovat. Dorazili jsme na místo.
Podívám se na stále spící Lily. No jo, holka. Máš smůlu, budeš muset vstávat.
Natáhnu ruku a zatřesu jí ramenem. Lily na mě zamžourá jedním okem a pak se podívá na okno.
"To už jsme tady?" zeptá se, ale pak zakroutí hlavou. "Ale ovšem že jsem tady. Promiň, to byla hloupá otázka."
"Nic se neděje," odpovím upřímně. Nemám sice ponětí, co mám dělat, ale mamka mi doma radila, že když něco nebudu vědět, stačí, když se budu držet skupiny.
Lily pomalu zamíří ven z kupé, takže jdu za ní. Když ale vystoupíme z vlaku, Lily mě chytne za rameno, když se chci vydat za ní kamsi po peronu mezi starší studenty.
"Tak to ne," zastaví mě a ukáže prstem někam za mě. "Ty musíš tamhle. Jsi tu nová. Pojedeš s prváky. Musí tě zařadit do koleje."
Ohlédnu se. Kdesi vpředu na nástupišti mává obrovský muž lucernou a svolává k sobě prváky. Ještě naposledy se ohlédnu na Lily, ale ta už míří mezi hlouček starších studentů. Povzdechnu si a dám na Lilyinu radu. Zamířím k tomu hromotlukovi. Stejně - nejjednodušší řešení je nepřemýšlet nad tím, co se děje a prostě jednat.
 

O čem to bude

16. srpna 2007 v 21:44 | Felicia |  Z Ontaria do Bradavic
Příběh se odehrává v době Pobertů. Hlavní postavou se v něm stane šestnáctiletá studentka Ontarijské střední školy pro mladé čarodějky a kouzelníky, Wala Mallowanová, která přestupuje do Bradavic díky rozhodnutí rodičů přestěhovat se do Velké Británie, dál od všeho toho rozruchu, který jejich jediná dcera tropila na minulé škole a v domovském kanadském městě Meareville spolu se svým přítelem Rexfordem Wyattem.
To ovšem pan a paní Mallowanovi ještě neví, co si jejich dcera vezme v nové škole za předsevzetí. A už vůbec netuší, že by možná udělali lépe, kdyby ji nechali dostudovat poslední dva ročníky na Ontarijské...

Kam dál

Reklama